Srpen 2016
V kapitolách „Střípky a útržky“ se budu snažit, jak název ostatně sám napovídá, popsat nejrůznější útržkovité dojmy ze všedního života v Adidasu.
Inu tedy, čeho si člověk všimne na první pohled a co jsem už dříve zmiňoval, staví se tu dost. Resp. rozestavuje se tu dost a dá se říct, že valnou většinu dokončených budov věžákovitého typu mají z poslední doby na svědomí Číňané. Čínské investiční skupiny zde o sobě dávají hodně vědět a dost se angažují. Což de facto platí pro celou Afriku a již pár let nejen pro Afriku. Kromě výškových budov, sídel bank apod. tu mají na svědomí i nadzemní metro, vlak či jak to nazvat.
Zkrátka dvě dráhy (sever-jih, východ-západ) na betonových pilířích nad hlavními komunikacemi, příp. na jejich úrovni. A jelikož jsou pánové opatrní na své investice, v řídící kabině každé soupravy sedí etiopský řidič, který má za svými zády čínského dozorce. Patrně aby špatně neodbočil na dráze. Stejně tomu je například i u řízení jeřábů a jiných náročnějších stavebních strojů. Ty si tedy Číňané již řídí sami. Alespoň, že to kolečko a krumpáč místní zvládnou, sem tam i tím náklaďákem jsou schopni popojet.
Etiopané se příliš neusmívají, nejsou nijak přehnaně vstřícní. Pár výjimek, opět viz výše, se našlo, ale jinak si spíš hledí svého anebo se spíš tváří stylem, co si jim dovolujete lézt do jejich krásné země. Když už se k Vám mají, především na ulici myšleno, je to kvůli penězům. Ve finále to ale nijak nevadí, lepší než být středem pozornosti a atrakcí pro všechny místní. A že tu lidí není málo.
Kupodivu se Etiopané moc neusmívají ani při běhání, jejich dá se říct národním sportu. V Adidasu se běhá především brzo ráno, možná pak zase až k večeru, ale to ještě nemám ověřeno. Ráno proto, že kolem 8. hodiny našeho času (Etiopských 2 hodin) začíná extrémní doprava a frmol ve městě a nejsou zde v centru města žádné parky, takže se víceméně bě
há různě po ulicích. Běhá tu hodně lidí a běhají sakra dobře. I třeba starší pán a dokonce s pupíkem běhá jak laňka. Nemluvě o vysloveně místních chrtech. S nadmořskou výškou, ve které běhají, vůbec na jakém povrchu, v jakém ovzduší a v jakých podmínkách, se nedivím, že když pak běží maraton někde jinde ve světě, přijde jim to vlastně jako oddechovka.
Díry na silnicích tu jsou opravdu všude, zvláště v období dešťů to stojí za to. Zatím nejpikantnější situaci jsme s dírou ve vozovce zažili, když z ní doslova vylezl chlap. Byl v ní ohnutý, takže vůbec nebyl vidět, a do kbelíčku si tam nabíral dešťovou vodu na mytí. Snad ne sebe, ale spíš vozu, doufám. Každopádně to, že díra byla uprostřed asi tříproudé komunikace (tady se těžko pozná, kolika proudá vlastně je) v době největší dopravní špičky mu vůbec nevadilo. Jaképak to bylo překvapení, když se vám najednou před nárazníkem zjeví lidská hlava.
Říjen 2016
V dalším dílu krátkých postřehů o Etiopii se v jejich úvodu zaměřím na restaurační a pohostinská zařízení. Beztak tu podle mnohých neděláme nic jiného, než že chodíme pořád do hospod.
To, že tu obsluha povětšinou není nijak svižná, asi nikoho nepřekvapí. Ostatně, to není problém jen Etiopie. Tady ovšem obsluha není svižná, ani když už máte účet a chcete milostivě zaplatit. V těchto případech, minimálně v Čechách, většinou rychlost obsluhy akceleruje do nejvyšších otáček. Zde nikoli, jen tak se ani placením nenechají vytrhnout ze svého tempíčka.
Když už byl nakousnut účet. Především ve většině tradičnějších, etiopských restaurací dostane účtů několik, za každou objednávku jeden. Pokud si člověk na začátek objedná jídlo a pití, už má hned na stole dva účty. Ano, pití i jídlo se často také navíc dělí na samostatné tištěné papírky. V případě, že si chce člověk objednat něco dalšího, je lépe se domluvit se všemi u stolu a dělat to hromadně. V opačném případě skončíte posezení s několikera účty a opakováním základní matematiky.
Co pro mě bylo milým překvapením, je dávkování pití. Při jedné příležitostné návštěvě etiopské restaurace si známí objednali gin s tonikem. Po této jejich objednávce jim na stole nepřistála sklenice s namíchaným drinkem, nýbrž číšník přišel s lahví ginu a před zraky hostů odměřil přesnou dávku alkoholického nápoje a zbytek dolil tonikem. Žádná sklenice plná ledu, žádné tajemství, co tom vlastně leje. Tohle by se v Čechách asi moc nechytilo.
Abych Etiopany jen nevychvaloval, ani nějaké menší šizení jim není cizí. Byli jsme například varování na tankování pohonných hmot. Protože peklo zamrzlo a my konečně máme po měsíci trvalé značky a můžeme drandit vlastním vozem po Adidasu (do servisu, na čištění a tak podobně). Tankování zde probíhá tak, že si člověk vystojí frontu k jednomu stojanu anebo ho zaměstnanec pumpy navede krkolomnou cestou k stojanu dalšímu, za tím, ke kterému vede ona zmíněná fronta. Pokud u pumpy není aspoň menší fronta, patrně čerpací stanice nemá naftu, benzin. Přičemž benzin bývá častěji nedostatkové zboží. Samotné tankování provádí obsluha sama a zde je potřeba si dát pozor, ani ne tak co do auta leje, ale zda si vynuluje čítač na stojanu. A opravdu začne tankovat od nuly, a ne třeba od 15 litrů. Byť i v tom případě by byla cena pohonné hmoty levnější než v Evropě, jelikož za natankování 45 litrů nafty jsme zaplatili 700 Birrů (pro připomenutí 1 Birr = cca 1,20 Kč). Vlastně 700 Birrů jsem obsluze nechal, ačkoli cena byla 660, ale zaměstnanec čerpací stanice pověřený kasírováním neměl nazpátek.
Jako je s provozem na místních komunikacích spjato tankování, a samozřejmě zatím stále s provozem kdekoli na světě, jelikož elektromobily dosud stále moc nefrčí, je s ním v období po dešťové sezóně spjato i opravování silnic a zasypávání děr. Těch je ovšem tolik, že stále na mnohých silnicích, i hlavních komunikačních tepnách, zůstávají pěkné výmoly, průrvy, díry, až někdy krátery. Ty pak způsobují, i na ulicích bez větších křižovatek a semaforů, či uniformovaných dopravních strážníků řídících provoz směrem k ještě většímu chaosu, že se tvoří kolony a zácpy, poněvadž zkrátka rychleji než 5km/h tudy projet nejde.
Některé díry byly aspoň provizorně zaházeny, naštěstí mezi nimi i ta u naší silnice k domovu. Nacházela se přímo pod dost příkrým kopečkem hned u odbočování z hlavní silnice, a tak vyjíždění na něj již začínalo být o kolo vozidla, pokud nejste vlastníky offroad přibližovadla. A např. náš taxikář Mesfin již odmítal tudy jezdit a raději volil objezdovou trasu.
Co mě naopak ale opět překvapilo, myslím vskutku mile, byl po našem příletu a dobu mé nepřítomnosti, která čítala asi 14 dní, kompletně opravený kruhový objezd nedaleko našeho domu. Respektive dříve byl pouze prašný, štěrkový a nyní je zde tříproudá asfaltová kruhová křížovka. Zároveň hlavní silnici, vedoucí ke kruháči, opravili, a dokonce na ní namalovali v obou směrech pruhy. Teď už jen zbývá vysvětlit místním, co tyhle divné bílé čáry na silnici znamenají a k čemu slouží.
Březen 2017
Další z dílů krátkých postřehů o zemi etiopské začnu s nepříjemným tématem. Rozhodně pro nás, myšleno veškeré cizince v této zemi, se jedná o nepříjemné. Na mysli mám zde tradiční postní dny a období půstu.
Jak jsem již nakusoval a zmiňoval dříve, Etiopané jsou věřící lidé, přičemž nejrozšířenějším náboženstvím je místní ortodoxní křesťanství. Své výrazné zastoupení zde mají i muslimové, najde se i pár křesťanů a lidí dalších vyznání. Každopádně my (já a Martina) jako ateisté jsme tu vysloveně hříčkou přírody a něčím tak nepopsatelným pro místní, že když už se nás někdo otáže na vyznání, říkáme raději, že jsme křesťané.
Ale ať moc neodbočuji, platí zkrátka, že nejrozšířenějším náboženstvím je zde etiopské ortodoxní, které ještě před několika desítky let bylo i de facto jediným povoleným. Nyní je Etiopie už poněkud liberálnější, ovšem i tak stále platí, že největší svátky zde jsou ty ortodoxní. A právě k ortodoxní víře se váží i dny a období půstu.
Nutno hned úvodem říct, že jich není málo. Po celý rok se drží půst ve středu a v pátek. Období půstu mají 40 dní před Vánocemi, zde poznamenávám jejich Vánoci 7. ledna, a 55 dní před Velikonocemi. Ty tedy mají ve stejném termínu jako my, z náboženské podstaty tam ani moc polemik a variant jako u Vánoc myslím neexistuje. V obdobích půstů jsou jediné výjimky, kdy je možné postění se porušit, neděle, kdy si po návštěvě mše v kostele mohou dopřát pohoštění. Ale jen pokud se dostaví na mši. Zatím vím hlavně o těchto obdobích, ale je možné, že tu budou ještě nějaká další, trvající třeba jen pár dnů. Už jen takto se, letmým počítáním a odhadem, dostavám k číslu něco přes 150 dnů půstu za rok.
A teď ta poněkud složitější a nejasnější část. V čem konkrétně spočívá jejich půst? Zde jsem to doposud pochopil tak, že i Etiopané jsou lidé koumaví a líní, a tudíž si ho každý vykládá poněkud jinak. V základu platí, že ve dnech půstu nesmějí jíst žádné potraviny živočišného původu. Proto jsou v těchto dnech a obdobích tradiční etiopské restaurace bez masa a pro nás je to velmi nepříjemné, čímž se vysvětluje na začátku kapitoly avizované nepříjemné téma. Dále platí, že až do času poledního, a zde nastávají první rozpory, jelikož podle některých až například do třetí hodiny odpolední, nesmí konzumovat vůbec nic. Od kdy přesně to platí, jsem se, přiznám, nezjišťoval, ale předpokládám, že od rozbřesku, tedy nějaké šesté, půl sedmé ranní (záleží na období v roce). Toto samé by mělo platit i o pití, ale opět názory a dodržování se různí, někteří říkají, že pít vodu je možné po celý den. Samozřejmé jsou výjimky pro malé děti, myslím do 6 nebo 7 let a pak například pro řidiče z povolání apod. Zkrátka i náboženství jde s dobou. Já za sebe musím říct, že jsem za své bezvěrství rád. Na druhou stranu, pokud bych byl nucen držet nějaký takovýto půst, holt bych si nařídil budíka ještě o něco dříve a zdvojnásobil velikost své snídaně za svitu luny. Jen bez toho masa by to asi byl kříž. Příznivcem alternativ typy tofu či sóji opravdu nejsem. Naštěstí ale etiopsky ortodoxně zaměřený nejsem a stejně tak ani spousta obchodů, a tudíž jsem si včera, v období velikonočního půstu, mohl ze samoobsluhy odnést 3,2 kilogramu hovězího masa. Aniž by do mě hned na ulici udeřil blesk.
Nepříjemné tu nejsou jen období půstu, ale i jakékoli zařizování spojené s úředními dokumenty. O problémech s vyřizováním řidičských průkazů jsem ostatně již psal. Obdobné jsou zde ale se vším. Vyřízení technických průkazů pro vozidlo, zařízení nabité karty k čerpacím stanicím nebo například zařízení odvozu automobilu do jiné země.
Případ odvozu automobilu z Etiopie je případem vozidla bývalého hospodáře české ambasády, kdy de facto od doby jeho odjezdu, začátku záři, uběhlo půl roku, nežli jeho automobil bylo možné naložit do karga a vyexportovat ze země. V tomto případě byl problém s číslem motoru, které se lišilo na x-let starých dokumentech o vozu a číslem vyrytým na motoru. To zde znamená takřka nepřekonatelný problém. Jelikož šlo o auto staršího data, je vcelku reálné, obzvláště v místních podmínkách (vyšší nadmořská výška apod.), že motory odcházejí u automobilů rychleji, a proto je často třeba jejich výměny. Nedej bože, abyste poté chtěli vůz vyvážet. Ono i stačí, aby se úředník s číslem v dokumentu přepsal, a problém je na světě taktéž.
Samozřejmě rozumím tomu, že čísla na dokumentech musí souhlasit s čísly motoru, karosérie atd. Ale nepřijde mi tolik složité, pokud se oficiálně doloží prohlášení a jakékoli změně na vozidle, tyto dokumenty přepsat a řekněme do měsíce mít vše připravené. Zde ovšem nikoli. Bohužel či snad naštěstí jsem nebyl přítomen tomu, jak se asi dotyčný, dotyční úředníci tvářili, když zjistili, že daná čísla nesedí. Nejspíš se jim prohnalo hlavou zděšení, otázky „co teď s tím“ a podobně. Anebo jen papír zařadili na spod hromady dalších dokumentů, které tu jsou opravdu obrovské, s tím, že to je moc složité, a tak to počká na později, raději odložíme na co nejdéle.
Čeká se tu zkrátka na každý úřední dokument. I při vystavování obyčejné účtenky v restauraci, obchodě, za pronájem tenisového kurtu a podobné věci musí člověk počítat s tím, že si pár minut počká.
Naše čekací „skóre“ za těch zhruba 7a půl měsíců, co jsme tu, je letmým odhadem následující: pojištění vozidla – několik týdnů, převod vozidla při koupi (odhlášení a přihlášení) – měsíc a půl, řidičské průkazy – přes 2 měsíce, vyřízení SPZ na auto – měsíc, vystavení velkého technického průkazu pro motorové vozidlo – 3 měsíce. Buď máme na tyto věci štěstí, ale spíš si myslím z toho, co slýcháme i od jiných, jde víceméně o celostátní průměr. Jak říká náš kamarád Petr, „Etiopané mají německou byrokracii, ale nejsou to Němci.“
Aktuální smutná tečka střípků z Etiopie
Minulý víkend, v sobotu 11. března, došlo na předměstí, dá-li se to tak nazvat, či spíše na okraji Addis k neštěstí, kdy obrovská skládka odpadků vyvážených z hlavní města se zřítila a pod ní bohužel zůstalo mnoho lidí, navíc z nemalé části dětí. Počet obětí při odstraňování této nehody nadále narůstá a již přesáhl více jak sto lidských životů. Dle oficiálního vyjádření místní vlády se jednalo o politování hodnou nehodu a zároveň vláda ubezpečila, že poslední roky dělá vše proto, aby takovéto skládky byly bezpečnější.
To je oficiální vyjádření vlády, které se bohužel od reality dost liší. Hromady odpadků, a že jich v Adidasu není málo, jsou vyváženy za město, kde se nijak zvlášť neřeší, kde přesně končí. Resp. o tom, kde vznikne skládka se žádné velké debaty nevedou. Tuny odpadků se tak navážejí de facto kamkoli, jedno, zdali je to v blízkosti lidských obydlí, chýší. Jedno jest, zdali jsou nějak oploceny a zabezpečeny, aby právě lidé na ně neměli přístup. To se příliš neřeší, hlavně když se odvezou z hlavního města, které se má stát výkladní skříní Etiopie a min. celé východní Afriky. Je pravdou, že lidem žijícím v blízkosti skládky byly slíbeny finanční kompenzace, ale taktéž je pravdou, že poněkud vyšších sum, než ve skutečnosti byly vypláceny.
Ovšem nemůže se tak dít na úkor okolí, jiných oblastí a měst. Což se právě děje i tímto způsobem spjatým s odpadky. Pokud by oběťmi neštěstí byli pouze lidé, kteří na skládce neměli co dělat a pouze hledali věci, co by ještě mohli užít, je to smutné a lze mluvit o neštěstí. Ve chvíli, což je i tento případ, kdy obrovské hromady odpadků zavalí i přilehlé chýše obyvatel, bych to již neštěstím nenazýval. Zde dle mého názoru nešlo o nehodu, smolnou náhodu či něco podobného, ale o časovanou bombu.
O tom, že možná ve skutečnosti nešlo o nehodu, hovoří i některé neoficiální prameny, které tvrdí že její pád byl vyvolán účelně. Důvodem má být plánovaný přesun skládky dál od hlavního města, do regionu Oromie, který je mimochodem silně protivládní, a kterému se přesun skládky/skládek na jeho území nikterak nelíbí. A právě tímto neštěstím měla vláda do ruky dostat pádný argument, proč místo skládky změnit. Ovšem i já sám doufám, že se jedná pouze o spekulace a spíše šlo opravdu „jen“ o nehodu a podcenění.
Nejsmutnější na tom celém je, že do světa jde jeden malý článek. Stát se toto kdekoli v Evropě, Spojených Státech, všude jsou o tom vidět obří titulky, každý by vyjadřoval soustrast a osobnosti ze světa šoubyznysu by zavalili sociální sítě svými příspěvky s výzvami typu: modleme se k Etiopii. I když ještě smutnější než nejsmutnější, byť to není zrovna smysluplně korektní termín, je, že ani samotná Etiopie toto nijak drasticky neprožívá. Ač vláda vyhlásila prý třídenní smutek, alespoň mně, jako cizinci v této zemi, to nijak nepřijde, že bych ho někde registroval. Minimálně, co mohu soudit na vlastní kůži, v hlavním městě tomu tak není.
Červen 2017
Doba před létem, či v Etiopii je na místě spíš termín před zimou, jelikož velká dešťová sezóna se blíže a popravdě se spíš zdá, že letos přichází dříve než roky předtím. A co, že nás v této době dešťových přeháněk na konci května a začátku června, po našem návratu z dovolené na Kubě, v Etiopii čekalo a neminulo?
Jedni z prvních, kteří nás zpět doma „mile“ přivítali, byli komáři. Tedy takto, na zástupy škvorů jsme hlavně v kuchyni již zvyklí a byť nejsou ničím, po čem by kdokoli prahl mít doma, dá se to vydržet, jelikož ve své podstatě člověka zas až tolik neobtěžují. Myšleno nebzučí mu kolem hlavy a čas od času ho nekousnou. Což komáři, jak jest dobře známo, dělají s oblibou.
Komárů je tu teď v celém Adidasu, nejen u nás doma, požehnaně. Patrně vycítili vlhkost ve vzduchu, a tak mají po dlouhé době sucha pré. Bohužel toto jejich veselí odnášíme především my a žel se nejedná o pár komárů, nýbrž se dají počítat klidně na desítky. Respektive já sám si začínám myslet, že se jedná o komáry křížené s hydrou. Zabijete jednoho a dva další se objeví. K tomu všemu, naše skvostná výbava v podobě Raidu do zásuvky příliš nezabírá, tudíž jejich vychlazování je v našem případě nutno provádět ručně. Případně za použití spreje. Výsledkem pak je, že v naší ložnici to vypadá jak u řezníka, samé krvavé skvrny na zdech od zabitých komárů. Voní to v ní jak v chemické laboratoři na výrobu krysího jedu, od onoho spreje, a stejně vám v noci kolem hlavy bzučí komáři a vy v samé kombinaci zuřivosti a zoufalosti, kdy kvůli nim nemůžete spát, je mlátíte hlava nehlava, nehledě na to, kde jsou. V mém případě to znamená, že ve tmě se zavřenýma očima tleskám kolem sebe příp. si dám pár facek přes obličej. Úspěšnost jejich vyhlazovaní tímto způsobem sice není valná, zatím jsem si asi dva rozmázl na čele a jednoho v uchu, ale alespoň se tak méně, mlácením sebe sama, ruším ze spánku, než kdybych si rozsvítil, že?
To je naopak strategie Martiny, dát si v půlce noci přestávkou, zapnout baterku ve svém mobilním telefonu a útočit na jistotu. A vyrábět tak další a další skvrny na zdi. Načež po chvíli zjistit, že jsou opravdu jak hydra, a jít spát raději do obýváku na gauč, zatímco já se obětovávám a trpím na naší posteli v ložnici sám. A pro každého, kdo žije v páru, asi nemusím psát, jaká to jsou muka mít společnou postel jen pro sebe.
Poslední květnové dny nám přinesly i další milé překvapení v podobě vypnutí internetu. Jeho odstávka v Etiopii trvala asi 10 dní. Našla místa, jako např. některé hotely, které za pěkný poplatek připojení nabízely, a asi po týdnu si i česká ambasáda vyprosila jeho povolení. Důvod jeho vypnutí byl vcelku zajímavý. Tentokrát se nejednalo o žádné opatření spojené s rozbroji a demonstracemi v zemi, nýbrž mělo spojitost s probíhajícími zkouškami na etiopských školách.
V minulém roce totiž došlo k úniků testů na internet, věc ku příkladu v našich končinách nevídaná a neslýchaná. V rámci prevence, aby se toto letos již neopakovalo, bylo rozhodnuto, že se zkrátka po dobu zkoušek internet všem v zemi zablokuje. Vlastně ani tak nemělo jít o veškeré internetové připojení, jako především o mobilní internet. Internetové připojení pro ministerstva, ambasády a podobné další instituce by za normálních okolností měla zůstat zachována, což se, jak vidno v tomto případě, nestalo.
To pak vyvolávalo debaty a úvahy typu, zdali čínský inženýr vypnul správný knoflík anebo jen zkrátka nevěděl, co vše má zmáčknout, a proto zmáčkl a vypnul vše, přesně dle hesla „raději vše, nežli nic“. Stejně tak po jeho následném spuštění, jelikož pak bez problémů fungoval přístup snad na všechny sociální sítě, což je tu věc nevídaná. Patrně tak opět čínský odborník v řídícím centru se párkrát překlepnul a stavidla internetu etiopskému lidu doslova protrhl. Otázkou zůstává, kdy si toho někdo nahoře povšimne (zde malá aktualita – už si toho všimli).
Pro nás samotné to bylo vcelku úsměvné. Nedlouho poté, co jsme strávili skoro tři týdny na Kubě de facto bez internetu, jsme si to asi po týdnu v Etiopii zopakovali. Jen si stále nedokážu představit, co by něco takového způsobilo v Evropě. Davové šílenství? Protesty? Shlukování na náměstích a demonstrace? Ale jak by se lidé shlukovali v dnešní době, bez internetu a sociálních sítí? Rozhodně mnoho povyku by to způsobilo, to jsem si jist. A upřímně z mého pohledu i pro nic.
Pominu-li pracovní část, kdy zkrátka internet je nejen pro mě naprostou nezbytností k práci, zjišťuji díky těmto „blackoutům“, že vlastně když se denně nepodívám na zprávy na internetu a nezkontroluju všechny sportovní výsledky od A do Z, nic moc se zase nestane. Samozřejmě nechci tvrdit, že bych po jeho spuštění okamžitě nezjišťoval výsledky French Open, NHL a NBA finále apod., ale v době temna to po dvou, třech dnech ani nechybělo, tik v oku a dychtivost po zjištění novinek opadly. I evropské státy, evropský lid by myslím nějaké krátkodobější blokace internetu přežil, například v situacích spojených s možnými teroristickými útoky. Avšak upřímně, která vláda by takto drastický akt na obyvatelstvu učinila, a hlavně si ho následně obhájila a ustála? Respektive nějaké pokusy, pokud si dobře vybavuji, už byly, ale s přílišným pochopením u lidí se blokování internetu, některých služeb nesetkalo. Někdy přeci jen moc té demokracie škodí. Čímž nechci dávat za vzor etiopské státní zřízení, to je opačný extrém, který je mnohonásobně horší.
Takovým třetím zpříjemněním žití zde v těchto dnech a týdnech do party jsou rozsáhle rekonstrukce silnic. Patrně spojené i s výměnou rozvodů vody a elektřiny. Obojí sice podložené nemám, ale vzhledem k častým, asi častějším a delším než je i v Adidasu obvyklé, výpadkům elektřiny. (Petr s Jitkou by mohli povídat, poslední výpadek u nich byl krásný 24 hodinový, přičemž využívají jen svého malého generátoru, na rozdíl od nás, kdy aspoň Chilallo má velký dieselový generátor pro celý barák) A dle toho, že u většiny výkopů se kromě Etiopanů s lopatami válí i kusy nového potrubí.
Rekonstrukci většina místních komunikací potřebuje, což o to. Navíc, jak jsem psal už dříve, u hlavních tahů městem ony rekonstrukce probíhají rychle a třeba klasické záplatování silnic, které samozřejmě je hodně dočasné řešení, se zvládne provést i takřka za jednu noc. U vedlejších silnic už je situace poněkud horší. K příkladu může sloužit jedna ze silnic v okolí našeho bydliště, která je rozkopaná už od listopadu loňského roku a stále to nevypadá, že by byla hotová. Pokud ovšem etiopští potažmo čínští inženýři neusoudili, že jí více bude slušet hliněná podoba nežli asfalt, který už dříve měla.
My sami tak už asi od prosince loňského roku čekáme, kdy přijde i na nás, na naši příjezdovou cestu. A tak už nějaký ten měsíc v pravidelně se vracejících intervalech slýchám otázku, co budeme dělat, až nám rozkopou silnici a třeba ani nebudeme moc vyjet z garáží v baráku. Kdyby nastalo až toto, co budeme dělat nevím, každopádně má odpověď je vždy stejná, dokud nenastane, nemá cenu řešit, stresovat se tím dopředu.
Nicméně v posledních dnech a týdnech situace nabrala trošku rychlejší spád a v našem okolí se začaly rozkopávat i další silnice. K mému překvapení některé i dodělávat a zalévat asfaltem (ta rozkopaná od loňského listopadu pochopitelně ne). Opět jestli se větří příchod dešťů, a tak se narychlo dodělává a dělá, co se dá, kdo ví. Faktem ovšem zůstává, že systematické práce to příliš nejsou. Nesystematické v tom smyslu, že na naší ulici došlo a již pár týdnů je rozkopán nájezd z hlavní silnice na ní (jedná se o vcelku prudký kopeček), tedy touto cestou se na hlavní nedostanete. K tomu jsou rozkopány i dvě další silnice, kdy po jedné to zpočátku na hlavní silnici ještě šlo projet, byť pokud po ní jel i automobil v protisměru jednalo o zajímavé couvací manévry do kopce. Alespoň to ovšem šlo, což už teď také nejde. K tomu si přičtěme silnici vedle nás z druhé strany, která také sjíždí na hlavní jen lehce pod námi, co je ona slavná rozkopaná od listopadu 2016 a vyjde nám, že než se vyjede na hlavní, je kolikrát hezkých 10 až 15 minut, lidově řečeno, v kýblu. A to za normálních okolností to k ní máme od baráku asi 80 metrů. Nyní nám tedy nezbývá asi nic jiného než se modlit, aby před velkými dešti aspoň jednu ze silnic, nejlépe, nesobecky myšleno, náš nájezd, dodělali.
Ještě jen malá vsuvka ke zmíněným couvacím manévrům ve vedlejší ulici. Nebylo nad to, když mi je jednoho krásného dne zpříjemnil etiopský otec se svým malým synkem. To jsem ve své zdvořilosti uhýbal protijedoucímu vozu, což obnášelo zajet malé uličky pro zásobování, ze které šlo zpět, lehce do kopce, jen vycouvat. Onen zmíněný otec, který při našem vyhýbání se s druhým vozem, šel kolem a nesl svého synka (odhadem kolem dvou, tří let), se nejdříve se mnou dal do řeči skrze otevřené okénko. Popravdě šlo víceméně o jeho monolog, protože v amharštině si asi opravdu se mnou nikdo nepoklábosí. Jak už tu je ale zvykem, to že neumíte amharsky a nerozumíte nikoho neodradí a vesele povídá dál. Tento pán pak nejen, že povídal dál, ale jakmile jsem zajel na kraj vedlejší uličky a zastavil, aby protijedoucí vůz projel, postavil mi mezitím svého synka na kapotu od motoru. Sám stál před mým předním nárazníkem a hrozně se smál. Smát se nepřestal ani poté, co jsem mu naznačoval, hlavně plynovým pedálem, že tu neparkuju, ale hodlám couvat zpět na silnici. Ono vlastně nejen že se nepřestal smát, ale i svého synka nechal stát na kapotě, lehce ho jednou rukou přidržuje a druhou gestikuluje na mě, ať klidně jedu. Za jeho projevenou důvěru, že mi při couvání do kopce auto necukne dopředu na něj, když víceméně rozjezd přes ruční brzdu není v mém běžném repertoáru (tady na ní radši došlo), a hlavně že motor Hyundai Tusconu, kterému zbývá asi tak 47 koní, z toho minimálně třetina ve formě jak po doběhu Velké Pardubické, zabere, aniž by se vytočil do červených čísel a tím patrně poslal jeho synka z kapoty bůh ví kam, jsem mu vřele poděkoval. Vycouvání se naštěstí zdařilo, aniž by někdo přišel k jakékoli újmě. Jelikož to vypadalo, že tímto by povození na kapotě nemělo skončit, rozhodl jsem se otestovat ještě tlumiče našeho vozu, které jsou na vozu už také patrně jen z povinnosti, a výmol ne výmol, vyrazil dopředu. Pryč.
Říjen 2017
Další díl střípků a útržků z etiopských končin začnu poněkud špatnou zprávou pro nově příchozí, cestující chystající se k návštěvě Etiopie. Přičemž nemám pochyb, že mezi čtenáři těchto zápisků je jich nespočet.
Událo se totiž to, že, tuším k datu 26. září 2017, přestaly být mobilní telefony nově dovezené do Etiopie automaticky registrované do místní sítě. Respektive telefon, který do výše zmíněného data nebyl dosud v zemi používám se SIM kartou Ethio Telecomu (jediného místního, státního mobilního operátora), v podstatně jedno, zdali se jedná o fungl nový či deset let starý telefon, nebude v místní mobilní síti fungovat. Jedná se o opatření proti dováženým a v zemi na černo prodávaným telefonům, což se může jevit do jisté míry jako rozumný či spíše schůdný krok.
To by se ale nesmělo jednat o Etiopii, aby v tom nebyl nějaký ten háček. Ten tkví především v tom, že registraci nového přístroje je možné učinit pouze osobně buď přímo na letišti v celní zóně anebo v budově ředitelství Ethio Telecomu. Nikde jinde a samozřejmě na obou místech toto má na starosti jeden, max. dva zaměstnanci. Pro cestovatele, jejichž kroky míří do Etiopie a chtěli by si tu pořídit na dobu svého pobytu etiopskou SIM kartu tak nastává menší problém. A samozřejmě nejen pro ně. Ještě k pochopení by bylo, jelikož SIM kartu si můžete zakoupit na jakékoli pobočce Ethio Telecomu a vždy musíte předložit průkaz totožnosti, kdyby i přímo s koupí bylo možné telefon odblokovat. Ale to by bylo na místní poměry moc jednoduché a rychlé, a tudíž existují pouze dvě místa, kde se dá telefon odblokovat a ručně zaregistrovat do místní sítě.
Tato informace samozřejmě nijak zvlášť oficiálně oznámena dopředu nebyla, minimálně těm, kteří nerozumí textovým zprávám psaným v amharštině a kterých se to po hříchu patrně nejvíce týká. Víceméně jsme se jí dozvěděli prostřednictvím e-mailové „šeptandy“ mezi diplomatickými sbory v Adidasu. Jak funguje a kde lze zařídit registraci nového telefonu máme pak přímo z první ruky, kdy Martinin nový kolega na ambasádě, nový ekonomický diplomat, si z České republiky dovezl nový mobil iPhone, do kterého etiopskou SIM kartu bohužel vložil o dva dny později, než by mu ušetřilo několik krásných dopoledních strávených v autě za účelem hledání místa, kde mu budou moct býti nápomocni. Ve finále se mu poštěstilo až v celní zóně na letišti, kde byl nucen nestoudně předběhnout dav Batmanů (muslimských zahalených žen a jelikož Batman je má oblíbená komiksová postava, prosím nehledat zatím ani žádný rasistický, xenofobní podtext), která každá v ruce dřímala zhruba pět nových modelů mobilních telefonů. Jinak by tam strávil asi podstatně delší čas než jedno dopoledne.
Závěrem, a jak už se pomalu v mým zápiscích stává zvykem, bych se chtěl omluvit firmě s nakousnutým jablíčkem ve znaku, jelikož při řešení problémů s přihlášením telefonu do sítě jsem v první řadě, nevědě ještě o této celostátní novince, hledal jádro pudla a příčinu problémů právě ve výrobku této značky. Tímto se pánům, jednomu již in-memoriam, Jobsovi, Wozniakovi a Wayneovi omlouvám za, v tomto případě, falešné obviňování a hanění jejich značky.
V dalším střípku diametrálně odbočím, a to k naší poslední neděli, 8. října 2017. Na její poledne, odpoledne se nám, rozumějte adresované Martině s doprovodem, dostalo pozvání do domu izraelské diplomatky Tal, snad jí mohu označit i jako Martininu kamarádku a ne pouze kolegyni z diplomatického sboru, k oslavě židovského svátku Sukot (někdy v češtině nazývaný jako Svátek Stanů či Svátek Sklizně). Naše ateistická srdce zaplesala a jelikož mé znalosti ve věcech náboženských všeho druhu jsou na prachbídné úrovni, jal jsem se dopředu nastudovat podrobnosti. Což znamená využil služeb Googlu, Wikipedie a dovolil si napsat kamarádům do Prahy, židovského vyznání a svými znalostmi nejrůznějšího druhu leckdy převyšujíce lecjakou encyklopedii, o pár informací.
Zatímco dobrý známý Levák nezklamal, a komentoval slovy „stačí se chovat jako normálně v hospodě“, Marta, v tajných spisech vedena alias agentka Šalamounová, nelenila a nafotila mi patně kompletní výkladový slovník hesel a pojmů ze Starého zákona. S vidinou dokonalé připravenosti jsem byl tedy pln očekávání z poznání něčeho nového. Škoda, že ve finále se jednalo o takové nedělní odpolední venkovní posezení a pohoštění, bez žádných tradičních rituálů. Přeci jen jsou více volnomyšlenkářští než ortodoxního zastání. Alespoň že chýše, či spíše něco mezi chýší a stanem s děravou střechou z palmových listů, nechybělo. (ještěže dešťová sezóna již skončila, ač v době psaní těchto řádků, den poté, za okny opět hezky leje) Dalo by se tak říct, že jsme nedorazili jen za vidinou naplnění svých bachorů.
O samotném svátku se asi zbytečně více rozepisovat nebudu, ještě bych byl nařčen, že opět ani o židovské víře nic nevím. Což je koneckonců pravda, jen pár anekdot znám. Nuže jen v rychlosti, svátek trvá 7 dní a jeho hlavním znakem je právě ona chýše, tzv. Suka, jejíž význam je dvojí. První je řekněme agrikulturní, kdy má představovat obydlí izraelských zemědělců na polích během posledních sklizních v roce, druhá už se váže ke slavnému putování izraelitů pouští, a má představovat obydlí, pod kterými po dobu 40ti leté procházky po poušti nocovali. Samozřejmě začátek tohoto sedmi denního svátku se váže k něčemu. Je pevně dáno, kdy se má začít stavět Suka, do kdy dokončit, během oněch sedmi dní jaké další tradice se konají, mají provádět atd. Ale to již nechám na samostudium každého.
V dalším krátkém útržku, snad mi Martina promine a snad se tím nedopustím nějaké ilegální činnosti, si dovolím zveřejnit ukázku dotazů českých cestovatelů, které například došly do konzulární e-mailové schránky zastupitelského úřadu ČR v Addis Abebě (případně se na ně cestovatelé dotazovali osobně na ambasádě):
- První dotaz: Je možné si na Seychely s sebou vzít balenou šunku? (e-mailový)
- Můj komentář: Čech se nezapře nikde. Je jedno, jestli jede „za pár šupů“ autobusem do Bibione anebo „za majlant“ letí na Seychely. Vždy musí být řádně vybaven.
- Druhý dotaz: Chci-li se oženit na Seychelách, jaké dokumenty k tomu potřebuji? (e-mailový)
- Můj komentář: Proč to raději neudělají za rohem na radnici, tam to jistě s občankou zvládnou, a pak neletí na Seychely jen na medové měsíčky? Pokud se tedy dotyčný neplánuje na své dovolené na Seychelách seznámiti s domorodou občankou a pojmout jí hned za manželku. Pak svůj komentář beru zpět.
- Druhý dotaz: SIM kartu jakého operátora byste zde, v Etiopii, doporučovali si koupit? (osobně)
- Můj komentář: Doporučoval bych si nejdřív zjistit do jaké země jsem to vůbec přijel.
I jen z těchto tří dotazů jasně vyplývá, že práce konzulská je řehole, a tedy smekám před Martinou. Neodpovědět na první dotaz například, že debrecínka je povolená, ale šunka od kosti nikoli, by mi dalo asi hodně přemáhání.
Další krátký postřeh je lehce nadnesený, ale nedávno jsem zjistil, že v Etiopii opravdu čumí každý a po běhaní je druhým národním sportem. Při tradičním ranním běhu, tradičně na náměstí Meskel, se mi totiž přihodilo, že takto hezky jsem byl po celou dobu skotačení na něm pozorován jedním psem, větším štěnětem. Ráno je na náměstí nespočet běhajících, cvičících a skákajících lidí, ale pes se zkrátka rozhodl věnovat veškerou svou pozornost tomu jedinému, jehož barva pleti není tmavě snědá.
Únor 2018
Krátké zprávy a novinky z Etiopie, díl šestý. Směle do nich.
V sobotu 3. února se udála věc v místních končinách a v této době nevídaná. Večer, v noci ze soboty na neděli přišla průtrž mračen. Uprostřed období, které by mělo být v celém roce nejsušším. Místní řidiči to také hned oslavili. Na silnici Etiopsko-čínského přátelství (slangově Etiočajně) „zaparkovali“ na mokru čtyři auta do sebe. To se jim ostatně stává běžně i za sucha. Mokro a déšť patrně příčinou nebyly. Spíš to slavení.
Už jsem psal několikrát. Slaví tu rádi, slaví tu dobře, slaví tu hojně. Když na to přijde, i sem tam něco při tom rozbíjejí. A nejen svá vozidla. Stejného dne v časných ranních hodinách kupříkladu jeden rozbil skleněnou lahev od piva o mé koleno. Vyrazil jsem si na svůj ranní běh a před jednou z místních náleven, které po ránu míjím, vedli tři pánové vášnivou debatu. Notně posilněni alkoholem. Zajisté o vážných věcech. Načež jednomu již došla slova a k argumentaci zvolil raději hod lahví od piva. Přitom měl na výběr ze dvou cílů, které neomylně minul. A buď odrazem od silnice nebo napřímo trefil až ten třetí, o jehož přítomnosti neměl vůbec tušení. Mou maličkost. Mé koleno. Ale rozběhal jsem to. Aspoň jsem měl výmluvy pro Kennedyho, proč mu nestačím. Jenže on nakonec na místo srazu nedorazil. Dvojitý pech.
Aspoň nějaká radost posledních dnů. Povedlo se mi konečně připevnit doma na zeď terč na šipky. Ale byla to pěkná fuška. Ač jsem nijak nepodcenil přípravu. Půjčil na ambasádě vrtačku, ověřil velikost šroub a k nim sebral hmoždinky a vrták. První díra šla dobře, druhá vůbec. Zkusil jsem jiné místo, ale stejný výsledek. Sundal jsem akorát kus omítky. Vrták do zdi zajel asi na 5 mm a seknul se. Řídil jsem se heslem „použij sílu Luku Skywalkere“. 
Jakmile se vrták rozžhavil do ruda a začaly lítat jiskry, přehodnotil jsem taktiku. Nemají tu pořádně co žrát, ale zdi dělají z pancíře. Mě podrž. Radši jsem držák na terč zkusil ukotvit jen jedním šroubem. A zatím to funguje. Terč na zdi drží. Jen to samotné házení šipek mi dříve šlo lépe. Kolem ve zdi je už pár značek od šipek. Nejen ode mě. I Martina se přičinila. A to jsme doposud házeli pouze za střízliva. Ještěže bydlíme jen v nájmu. To máte za to vykradení.
V Adisasu 1. únorem započal festival filmů o holokaustu. Hlavním pořadatelem je izraelská ambasáda. Překvapivě. I ta česká se účastní promítáním českého filmu v půlce března. Konkrétně byl vybrán snímek Musíme si pomáhat. Kromě nás, Izraelců, Poláků a jiných se účastní například i Němci či Rakušané. Jsem zvědavý na jejich filmy. Mohly by aspoň být o holokaustu z opačného úhlu pohledu. Např. na téma „trudný život dozorce Heinricha“. Každopádně festival odšpuntovali Poláci. Filmem Úkryt v Zoo (v originále Zookeeper’s wife). Polský film, natočený v americko-anglické koprodukci v Praze s mezinárodním obsazením. Několik českých herců, v hlavní roli hollywoodská krasavice, ale Polák žádný. Ani Bohdalka tam nehrála. Naštěstí. Ještěže aspoň to téma bylo polské. A téma samotné bylo zajímavé. Snímek svým provedením už tolik ne. My na něj šli. Ačkoli kdyby ne, taky to přežijeme.
Na ambasádě čekáme nový přírůstek. Tedy ne přímo já s Martinou. Sekretářka Lenka je těhotná. Ve třetím měsíci. Nepije. A to že nepila málo. Nechodí hrát volejbal. A to že pravidelně chodívala. Má panděro. Volné halenky a šaty to úplně nezamaskují. Ale hlavně, snažila se to tutlat. Minimálně před částí ambasády. Martinou a Petrem. Dnes, v úterý 6. února, nám tohle tajemství Michal (její manžel a hospodář) hrdě oznámil. Byl jsem tou zprávou doslova šokován. Sic mi to je osobně celkem šumák. Z profesního hlediska drobek nekorektní vůči kolegům. Ti si budou muset rozebrat jejich práci. Ale na to asi kaká pes. Sekretářka Lenka stejně nic nedělá.
A novinky v zemi, Etiopii jako takové? Žádné. Místní obyvatelstvo si stále párkrát do týdne krátí dlouhé chvíle potyčkami s policií. Někdy i armádou. Dokonce už nasadili v jednom případě i vrtulník. Tedy ta armáda, ne civilní obyvatelstvo. Ti si vystačí s klacky a kameny. Občas s ohněm. Anebo AK-47. I to málo až nic, co tu mají, si zničí. Naštěstí Číňani rádi postaví nové. Zdarma. Za budoucí vyrovnání. Zlato, vzácné nerosty tu v zemi jsou. Třeba i ta nafta se časem najde.
Vláda tu každým dnem získává na oblibě. Především u Amharů a Oromů. Somálci na východě nemají rádi nikoho. Kupříkladu před měsícem prohlásila, že v Etiopii nejsou žádní političtí vězni. 14 dní poté učinila vstřícné gesto. Propustila některé politické vězně. Něco přes 500 lidí to bylo. Mezi nimi byl i Merera Gudina, vůdce oromské opozice. Seděl od roku 2015. Samozřejmě byl za skoro tři roky ve věznění vládou odškodněn. Samozřejmě kecám.
Aby toho nebylo málo, Etiopie se opět od neděle stala zemí „příjemnější“. 11. února začal velikonoční půst. To znamená 55 dní bez masa v tradičních etiopských hostincích. V řeznictvích taky asi maso nebude. Zvažoval jsem, že bych ho letos držel taky. Asi tak deset vteřin.
Zcela vážně. Už aby byly Velikonoce. Spíš po nich. Na Velikonoce jedí a pijí jak zjednaní. Po 55 dnech, nediv se. A když pijí, jsou nebezpeční. Nejen sobě. Viz výše.
Pro větší porozumění tohoto národa, a jeho dějin, začal jsem číst knížku z místních reálií. Od Nega Mezlekii. To první jméno jsem si nevymyslel. Ani ho nepřekřtil. Opravdu se tak jmenuje. Etiopský spisovatel, Amharec, z města Jijiga v regionu Somali. Ten je na východě země. U hranic se Somálskem. Překvapivě. Teď už žije v Kanadě. V knize popisuje své dospívání v Etiopii. Na konci 70. let zažil komunistický převrat. Nástup junty, vlády Dergu. Kniha nese název „Zápisky z břicha hyeny“. Historky z dětských hřišť nečekejte. Ani mléčných barů. Ani žádný brak. Dostal za to i nějakou literární cenu. V Kanadě. A kdo by řekl, že Etiopan bude mít tak dobrou angličtinu. Hlavně slovní zásobu. Překladač v mobilu dostává zabrat. V ČR a v českém překladu se nenachází. Ale jinak doporučuju. Německý Amazon jí má. Britský možná taky. Kdyby měl někdo problém s němčinou. Nebo Němci.
Květen 2018
Co se děje v Addis. Střípkovitě, útržkovitě.
Na vybraných místních komunikacích se začaly objevovat koše. Odpadkové koše. Moderní, plastové, dvojité. Z jedné strany modré, z druhé zelené. To asi na tříděný odpad. Už je to pár týdnů, a ještě jsem žádný neviděl plný. Etiopané zkrátka netřídí. Ani koše obecně nepoužívají. Odpadky jednoduše vyhazují na ulici. Aspoň mají ranní úklidové čety práci. A nejsou na pracáku. Ze sociálního hlediska tak dává smysl, nevyhazovat odpadky do košů. Jako dekorace ulic je to taky celkem pěkné.
Koše mají ještě jednu vychytávku. Nahoře je umístěn malý solární panel. Jak to funguje, netuším. Tedy jak funguje solární panel zhruba ano. Ale pak bych předpokládal zakopání košů do země. A jejich připojení do elektrické sítě. Tady ne. Že by v plastovém sloupu, na kterém je panel, byly baterky? Se mi nepozdává. Možná má Etiopie jako první na světě bezdrátovou elektřinu. Spíš jejich nákup zněl správně „zeleně“. A tak na ně dostali peníze. Od koho asi, že? Jen domněnka.
Nejen místní ulice jdou s dobou. I letiště. Konkrétně parkoviště před letištěm. Zavedlo parkovací karty. U vjezdu vám zřízenec zmáčkne na panelu a kartu podá. Sami to z auta nemůžete zvládnout. To nepřipadá v úvahu. Zabilo by umělou zaměstnanost. U výjezdu tuhle kartu podáte pánovi / paní v budce. S ní obligátních 10 birrů. Změna? Žádná. Vlastně jedna ano. Příjezd a výjezd se tím sakra prodloužil. Systému říkám manuální automat. Asi jen tu radikální změnu místním nechtějí dát naráz. A dávkují po kouskách.
Na konci května se udál československý festival trezorových filmů. Bylo 50. leté výročí od Pražského jara. Tudíž příhodné. Čtyři promítání, čtyři filmy. Trezorové. Mezi nimi Fair Play a Pelíšky. Zajímalo by mě, v čím trezoru byly. Na zahajovací film Ucho bylo lidí ještě dost. Asi kvůli tomu občerstvení, recepci po filmu. A taky protože se dostavili bývalí etiopští studenti v ČSSR. Ptali se mě, jestli ještě žije Karel Gott. Odpověděl jsem, že ano. Hezky od plic se rozesmáli. Jeden z nich mi nabídl své dentistické služby. Odpověděl jsem, že děkuji. Druhý den jsem se pak hned radši objednal k zubaři v ČR. Kladívko s dlátem riskovat nebudu.
Na sobotní odpolední film už bylo lidí podstatně méně. Šlo o ten čtvrtý film, dosud nejmenovaný. Všichni dobří rodáci. Asi je dobře, že nebyl nával. Mělo se promítat od čtyř. Ještě pět minut před tím byl zamčen sál. A klíče nikdo neměl. Když dorazily, zase nebyl technik, co pustí film. Nakonec se spustilo. Se zpožděním půl hodiny. A všech 20 lidí bylo šťastných. Minimálně proto, že seděli v suchu a teple. Už je tu totiž zase dešťovka. Zase začala dřív než rok předtím.
Mimochodem, celé se událo v Italském kulturním institutu. Říkám pořád. Italsko-etiopská kombinace je ďábelská. Sice jde k sobě, „bordello“ a „bordelaču“ si dobře rozumí. Avšak pro jejich okolí je to o nervy. A duševní zdraví.
Teď střípek z kategorie neuvěřitelných. V Addis Abebě byla otevřena pobočka fast food řetězce Pizza Hut. A dokonce ne jedna. Celkem by tu měly být otevřeny hned tři. A mělo by dorazit i KFC. Ano, já vím, jak by většina řekla. Pizza z Pizza Hutu není dobrá, samé těsto, a KFC není pořádné kuře. Možná ano, neberu. Je mi celkem fuk. Podstata zde tkví zcela jinde. Jde o první závan západní civilizace v Etiopii. Pootevření branky. O nutriční hodnotu prodávaných pokrmů tu opravdu nejde. Kdo tu nebyl, nežil, nepochopí.
Odskočím si kousek vedle. Do Rwandy. Koneckonců prezident Rwandy, pan Paul Kagame, tu byl na konci května na návštěvě. Jako první vrcholný státník navštívil Etiopii pod vedením nového premiéra Abiye Ahmeda. A přivezl s sebou krávu. Živou. Tradiční rwandský dar k projevení úcty. Kvůli tomu sem muselo letět speciální nákladní letadlo. S krávou v kontejneru na palubě. Velice smysluplné. Velice hospodárné.
Nicméně to hlavní, proč jsem nakousl Rwandu. Nedávno podepsali výborný obchod. Za 30 milionů liber podepsali kontrakt s Arsenalem Londýn. Ano, tím fotbalovým mužstvem s naším tankistou v bráně. Za tuto sumu se po dobu tří let bude na rukávech dresů Arsenalu blýskat nápis „Visit Rwanda“. Přeloženo do normální řeči. Evropa pošle do Afriky, tedy i Rwandy, peníze rozvojové pomoci. Rwanda je vezme a pošle zpět do Evropy. Takže vlastně rozvojová pomoc Arsenalu. Ostatně dle posledních výsledků jí vskutku potřebují. O tom žádná. Jsem škarohlíd. Přiznávám. Jistě se najde spoustu fanoušků Arsenalu, kteří se hned vypraví na dovolenou do Rwandy. Jen co si najdou na mapě, kde vůbec leží. A jak zjistí, že to není u moře, pojedou jinam.
A takhle prosím funguje rozvojová pomoc Africe. Je to vidět všude. Hotel Hilton v Adidasu se bude rekonstruovat. Nový nábytek už je objednán. Od místních řezbářů a truhlářů. Ba ne, kecám. Samozřejmě z Evropy. Jasně, Hilton nečerpá z rozvojových peněz. Aspoň doufám. Ale pro ukázku slouží dobře. Jak většina peněz, co sem pošleme, skončí zase zpět u nás. V lepším případě. V horším případě v Číně.
Martina byla na začátku června na jihu země. Monitorovat rozvojové projekty. Vzala s sebou i pana velvyslance. Nebo on jí? To je jedno. Jeden z projektů zaměřený na pěstování, zemědělství, využíval kalifornské žížaly. Nebudu zmiňovat o jaké české univerzity projekt se jedná. To důležité. Důvodem zatažení „kaliforňanek“ do Etiopie je rychlejší tvorba humusu. Etiopské umí taky, jen jim déle trvá. S touhle logikou by se tu měla vyměnit půlka národa. Rozvojové metody mě nepřestávají fascinovat.
Březen 2019
Krátce. Stručně. Aktuálně. Z Etiopie.
Někdo možná zaznamenal. Dokonce i v ČR, kde o zprávy ze světa není nouze. Etiopie se po čase dostala do hlavních zpráv. A zase to nebylo nic pozitivního. Tentokrát hodně tragického. V neděli ráno nedaleko hlavního města spadlo letadlo. Etiopských aerolinek a mělo namířeno do Nairobi. Tam již bohužel nepřistálo. Přesná příčina zatím neznámá. (píšu pár dní po nehodě) Šlo o stejný stroj, který spadl pár měsíců nazpět v Indonésii. Novinka od Boeingu s parádním zlepšovákem proti ztrátě vztlaku. Jen o tom pilotům zapomněli říct. Patrně tam byla chyba. Uvidíme, na co přijdou odborníci ze země galského kohouta. Tam totiž černá skříňka skončila. Respektive byla exportována.
Nechci nijak lobovat ze Ethiopian Airlines. Nadávám na ně sám často. Nejen sám. I když já nadávám na všechny aerolinky. Nejen aerolinky. Ale v kontextu Afriky je to opravdu to nej, čím se dá letět. Tak snad se nevyrojí moc komentářů typu „když s tím opičáci neumí létat“ apod. Doufám, že ne. Kdyby ano, překvapilo by mě? Bohužel asi ne.
Raději k veselejším věcem. Nás zpráva zastihla až před nedělním polednem. Jak to? Vyspávali jsme. I já. Proč to? V sobotu večer jsme byli na bále. Ne ledajakém bále. Přímo irském k oslavám sv. Patrika. Něco pro mě. Tematické veselky, ke kterým nemám žádný vztah. Ani vlastně naše česká kotlina. Halloween, Valentýn, sv. Patrik atd. Jedno se však Irům musí nechat. Oslavy svého patrona vecpali půlce světa. Nevíte kdo sv. Patrik byl? Neznáte legendu o něm a vztahu k Irsku? (stejně jako já) Nevadí. I tak je super všechno obarvit na zeleno. A opít se. Ideálně do zelena zbarvenými nápoji. Plus by mě zajímalo, kolik Etiopanů ví, kde přesně leží Irsko.
Ačkoli to není důležité. Na bále jich moc nebylo. Lístky nebyly úplně za hubičku. Navíc místní honorace raději vyhazuje peníze za jiné věci. Ne za poslouchání cizí hudby. A ne za pojídání cizího jídla. V sále tak vládla barva bílá. Hned po zelené samozřejmě. Dámy nahodily večerní róby. Pánové smokingy. Já měl aspoň kravatu a vestu. A zelené ponožky.
V rámci večera se razila charita. Jak jinak, že? Opít se a přežrat pro charitativní věc je vždy lepší než jen tak. Dražily se obrazy. Dražily se poukázky do hotelů, na večeře, masáže atd. Zkrátka jsme my všichni opět dělali Etiopii lepší. Ba i dokonce rozdané pastelky, lepidla se shromažďovaly pro děti do škol. Kde se tam vůbec vzaly? Myslím ty pastelky. Společenská hra. Ozdob si svou masku. Původně bílou škrabošku. Soutěž o tu nejhezčí. Náš stůl masku ozdobil, soutěže už nezúčastnil. Můj návrh na ní napsat IRA neprošel. Plus i to lepidlo (na lepení třpytek) mi paní vzala. Chtěl jsem ho pro děti na náměstí Meskel. (poznámka: žebrající děti tam čichají lepidla, či něco takového, z plastových lahvích) Paní můj žert nepochopila. Tenhle nešvar hlavního města nezná. Charita se nejlépe dělá na dálku. Pokud možno v teple a klidu někde za zdí. Ideálně za zdí v Evropě.
Ptáte se, proč jsme tam vůbec šli? Když navíc já ani Martina nepijeme whiskey. Poslední rok v Addis. Zkusit se prý má vše. Pár známých tam šlo. Takže i ta zábava byla. Jen po narážce na IRA a laciném žertu s lepidlem mě asi už nikam nevezmou. Mimo jiných indické a izraelské akce už mám zakázané. Kompletuji státy od „I“, zdá se.
Také jsme dvakrát zašli na místní golfové hřiště. Aby toho „high-society“ života nebylo málo. Kamarád Janko ze slovenské ambasády nás tam vzal. Já oprašoval zašlé (ne)umění. Martina brala jako rozšíření nezbytných diplomatických dovedností. Vysloveně na golfovém hřišti jsme nebyli. Jen stáli na louce a pálili do dálky. Občas i do přilehlých domů. Avšak co bylo na tom nejlepší? Příroda. Zeleň. Věc tuze cenná v Addis. Žádný prach. Žádná šeď. Dokonce i zelený pažit ze země rostl. Byť do anglického trávníčku měl daleko. Do klubové restaurace i proto chodí spousta místních. Jednak není drahá. Na golfovou hospodu tedy rozhodně. Aspoň co si vybavuji z ČR. A hlavně jejich ratolesti se tu mohou prohánět po trávě. Na čistém vzduchu. Bez aut. Odpadků. Psů. Nejbezpečnější dětské hřiště v Addis.
I tak se dají trávit volné chvíle zde. Všední dny obecně? Stále tak nějak stejné. Bohužel. Vlastně spíš naštěstí. Pár dešťů se přehnalo. To není na škodu. Pokud nepřijdou odpoledne uprostřed hraní tenisu. To už lehce vadí. Kolikrát i dost nase… rozčílí. Začal tradiční velikonoční půst. To je už vysloveně na škodu. 55 dní bez tibsů (místní masové lahůdky) je a bude opravdu trudných. Nový pan premiér je stále populárnější. I když vlastně nic pořádně nedělá. Za rok volby, tak nejspíš nic nechce zpackat do té doby. Veřejnost zaujmout umí. Mluví mu to pěkně. Populistická gesta mu jdou též skvěle. Ale pořád radikálně lepší, než co bylo před ním. Věří v to i evropští státnici. Furt tu teď někdo je. Např. německý prezident, rakouský premiér tu byli. Každý zvlášť tedy. Přiletěl teď i prezident žlutých vest. To znamená francouzský. Domluvil s Etiopií spolupráci na vzniku námořnictva a podporu vesmírného programu. V Etiopii prosím. Zemi, která nemá přímý přístup k moři. Vesmírný program a vypuštění satelitu ani nemá smysl komentovat. Pan premiér doktor Abiy zkrátka umí.
Dojem z něj nekazí ani nějaké demonstrace tu a tam. Naposledy proti přidělování bytů v Oromii. Respektive na kraji Addis. Což je vlastně už stát Oromie. Nebo není? To nikdo neví. Každý to vidí jinak. A protože byty přidělovala radnice Addis, Oromům se moc nelíbilo. Gól na tom je, že starostou hl. města je nyní také Oromijec. Tady se nikdy nestane, aby nikdo nebyl nespokojený. Jako v ČR. Pořád říkám. Máme hodně společného.
Od protestů skočím k Tarantinovské historce. Žel tedy nejde o film. Nýbrž o realitu, jež se udála. Konala se svatba v Oromii. Ano, opět ta oblíbená Oromie. Místní tradiční oslova je dosti podobná jugoslávské. (prominou, jednotlivé státy tu vypisovat nehodlám) Kulometem máchat nad hlavou a střílet do vzduchu. V místních podmínkách populárním AK-47. Ten má, jako každý, nějaký zpětný ráz. Může se tak smeknout v ruce. Což se stalo právě na oné jedné svatbě. Strýc nevěsty svou zbraň úplně nezkrotil. Ta pak nemířila do vzduchu. Trochu níže. Naneštěstí kulky z ní stále létaly. A některé trefily jeho neteř. Nevěstu. Jako černá komedie? Drsný. Jako realita? Strašný. Tragický. Zakázat veřejně střílet z automatických zbraní? Ale kde že.
Čím těch pár střípku z Etiopie ukončit? Komentářem Mesfina, našeho taxikáře, k summitu Africké unie. I ten se tu nedávno opět konal. Kromě dopravních omezení znamená často pro místní i jiné svízele. Ty Mesfin trefil přesně: „To zas budou pár dní chlast a ku*vy o hodně dražší.“
Květen 2019
Krátce, stručně, zcela mimo mísu, z Etiopie.
V Adidasu se nijak nelení. Staví se tu i nadále na plné koule. V jednom případě ze dvaceti i něco dokončí. Například nová silnice v našem sousedství. Aut přibývá, nových komunikací je třeba. Dává smysl. I nám udělala radost. Sem tam se jí dá ušetřit nějaká minutka. Navíc má krásné okolí. Domy zbourané v půlce. Holt, tady se s tím nemažou. Máte smůlu. Nová silnice povede na místně vašeho obýváku. Chcete podat stížnost? Hodně štěstí. V ČR nová silnice 100 metrů od baráku? Narušení soukromí, stížnost a odvolání. Tady na místě verandy? Žádný problém. Je to vtipné. Když nejde o váš dům.
Bohužel ne vše se třpytí. Hlavní město v noci tedy rozhodně ne. Vlastně celá Etiopie. Došla elektrika. Respektive vody v přehradě The Gibe III je na dně. Což je v současnosti hlavní zdroj elektrické energie. Krize je to velká. Svědčí o tom zastavení prodeje do Súdánu. Do státu, kde přes měsíc panuje bezvládí. Pro zbytek Etiopie je elektřina na příděl. Den tak má pevný řád. Elektřina funguje, všeho nechej a vyper, umyj, nabij. Když nejde? Čas sepisovat třeba tyhle žvásty.
Samozřejmě, většina domů má generátory. Jenže do nich je třeba nafta. Většinou .Ta se kupuje za valuty. Valuty stát nemá. Otázka času, kdy dojde i ta nafta. Ještěže nejsme zapálení ekologové. A nejezdíme tu elektromobilem. Nýbrž pěkně starým a pěkně čmoudícím nafťákem. Ale bylo by to hezké. Na fotku. Nebo pohlednici. Přijet večer Teslou domů. Zaparkovat. Vystoupit. Nahodit naftový generátor. A nabít si přes noc svůj elektrický vůz. Abych druhý den opět neničil naše životní prostředí.
Tenhle problém s elektřinou asi nepřihraje moc plusových bodů panu doktorovi. Panu doktorovi Abiymu. Ministerskému předsedovi. Již rok zářící hvězdě nejen Etiopie. Ač mu to popravdě zatím víc kecá, než dělá. Za rok tu mají volby. Tak se snaží. Hlavně nic zásadního nedělat. Ač je tu jedna otázka. Jestli vůbec volby budou. Případně kdy. Má to totiž jeden zádrhel. Nikdo neví, kolik přesně lidí žije v Etiopii. Sčítání lidu je malinko ořech zde. Spousta lidí nemá průkaz totožnosti. Proč by taky měla, ne? K čemu. Alespoň list narození? Ale kdeže.
Že někdy potřebuju doklad o narození? Prokázat věk, místo apod. Není problém. Stačí dva příbuzní. Vlastně dva známí. Vlastně zkrátka dva lidé, kteří to na úřadu dosvědčí. Narodil se tam a tam, tehdy a tehdy. Podepíšou se a je to. Máte list narození. A posléze nějaký průkaz. Možná jich někdo má vícero. Nedivil bych se. Začínám to taky zvažovat. Nechat se o pár let omladit. Přejmenovat na Zlatana. Místo narození – Narnie. Za pár drobných tam jistě se mnou někdo půjde. Přitakat a potvrdit.
Jak mě napadla zrovna Narnie? Když jsem nikdy nečetl, nikdy neviděl. Lehce. Martina měla vízovou žadatelku. Jednu z mnoha. Tato si žádala o Schengenské vízum. Za účelem cestování. Cestováním, kam přesně? Do země jménem „Norvenia“. Něco jsem zmeškal v Evropě? Norsko a Slovinsko fúzovalo? Či možná ta bájná Narnie? Jen tam asi nemá ambasáda ČR oprávnění vydávat vstupní vízum.
To už spíš snad ti Norové. A propos. Po čase jsem byl zase na nějaké recepci. Norské tedy. Moc pěkná. Venku na zahradě. Páteční večer. Průtrž mračen a k pití Heineken. Takže po dvou sodovkách domů. A proslovech. Ty byly moc krásné. Opět jsem se dojmul. Norové tu mají dva velvyslance. Jednoho k Etiopii, druhého k AU. Jeden by tu lopotu neutáhl. Tudíž dvojitá porce emocí. Hlavně pan velvyslanec k AU mě potěšil. Přirovnal Etiopii k Norsku před 50 lety. Také měli jen nerostné bohatství. Jinak byli chudí jak kostelní myši. Nuže, podívejte teď. Tedy v Etiopii vidí druhé Norsko. Pojal jsem podezření, že mezi diplomaty kolují nějaké drogy. Patrně slušný matroš. Možná tomu ovšem jen nerozumím. Nevidím do toho. Kdyby to příště třeba popsal a nakreslil na tabuli… pak snad. Ale spíš ne.
K dalším zprávám z buržoazní třídy. V Adidasu stojí nový luxusní hotel. Přímo na náměstí Meskel. On vlastně stojí od chvíle, co jsme přijeli. 3 roky. Hrubá stavba. Pár měsíců zpět konečně dokončili. A otevřeli. Provoz jede pod americkou značkou – Hyatt. Vlastníkem je Arab. Ani jedno nepřekvapí. Uvnitř až ne etiopsky pěkné. Akorát… Bazén zde přetéká. Z terasy v prvním patře kape na hlavní atrium / nádvoří hotelu. Naštěstí to hned vyřešili. Cedulí: „pozor kluzká podlaha“. Další pikantností jsou garáže. Podzemní, podotýkám. Původně se prý s nimi nepočítalo. Proč taky. Ve městě, kde „nikdo“ nejezdí autem. Sjezd do nich je žůžo. Rampa dolů a takřka 180stupňová zatáčka. Jenže uprostřed ní sloup. Nekecám. Přesně uprostřed zatáčky, mezi pruhem ven a dovnitř. Auto typu Smart bez problému. Auto typu sedan už se zapotí. U většího terénního vozu si vyžádá značného manévrování. Hádejte, jaká auta tu jsou nejčastější? Nemusíte dvakrát. Je to sranda. Hlavně, potká-li se více aut. Řízených Etiopany. Pro které je přednost sprosté slovo. A stát více jak 10 čísel za zadkem moc.
Toť mé odskočení k vyšší společnosti. I doma jsou radši, když do hoch společnosti nechodím. A hlavně tam nemluvím. Nevím proč. Neptám se. Raději se tak držím nižších pater. I třeba svého ranního běhání mezi místními. Už skoro 3 roky. V podstatě na 2, 3 stejná místa. Obdobnými trasami, uličkami a ulicemi. Střídám to, ale extrémní variabilitou se nazvat nedá. I přesto jsem stále občas za atrakci. Mezi těmi, co neběhají. A nepočítám ranní ochlasty. Místní zlatou mládež. Ti jsou taky vtipní. Například minulý týden jsem byl za hvězdu muzikálu. Na Meskelu skákal po patnících s Kennedym. Spousta běžců kolem. A pár metrů od nás i dva kolemjdoucí. Zásek. 5 minut stáli s otevřenou hubou, pardon ústy, a čuměli, pardon koukali, na mě. Největší atrakce. Ferenji (možná Čajna). Běloch. Běhá tam. Skáče tam. Potí se jak čuňátko. Snad kvůli mně nepřišli pozdě do práce. Jestli do nějaké šli.
Bude se mi stýskat. Po tom, být za celebritu.